Z deníku dvouleťáka: Na nákupech

To byl zase dneska den! Máma usoudila, že nemám co na sebe a potřebuju nový boty. Z toho nikdy nekouká nic dobrého. A taky že ne… Jeli jsme na nákupy. Jen máma a já. Což o to, já s mámou jezdím rád, obzvlášť, když jedeme sami. Mám mámu celou pro sebe. Jenže místo abych se k ní mohl tulit a cucat kozu (to já totiž děsně rád!), musím se tvářit slušně, nezlobit a poslouchat. Jako kdybych někdy dělal něco jiného!?!

No, a tak jsme jeli. Zase mi oblékla košili, kalhoty „mezi lidi“, který jsou děsně nepohodlný a hlavně – plenu. To mě teda naštvala! Přece už jsem velkej kluk. Umím tak krásně čurat doma na dlaždičky… No, ale zase je pravda, že s těma kalhotama by to moc dobře nešlo. Pak by to studilo a lepilo by se mi to na nohy.

Jeli jsme do nového krámu. Teda, ne že by byl úplně novej – ale já tam byl poprvé. Bylo tam strašné množství oblečení, hraček, bot, dobrot a všelijakých nesmyslů. Uličky byly tak úzké, že máma sotva projela s vozíkem. S tím mě naštvala podruhé. Strčila mě do sedačky v nákupním vozíku, jako bych byl nějaký mimino. No uznejte! Vždyť už mi byly dva! A tak jsem horečně přemýšlel, jakou by jí provedl kulišárnu.

Dlouho mi to vymýšlení netrvalo. Všude kolem mě bylo zboží a stačilo natáhnout ruku a už jsem držel čelenku do vlasů, podprsenku, dámské kalhotky. Všechno jsem si to chtěl vyzkoušet, ale máma opět neměla pochopení. Brala mi to z ruky a věšela zpátky. To mě vážně dopálilo. Popadl jsem do každé ruky hrst čelenek a hodil je rychle za sebe do vozíku. Trefil jsem se, jsem šikovnej. A ségra bude mít radost!

Tak nebude! Máma si toho všimla a zase všechno vyndala. Ach jo… Ale když jí to věšení zpátky tak baví, pomůžu jí, řekl jsem si. A zatímco se snažila najít mi nějaké tepláky do školky, shazoval jsem s hlasitým smíchem všechno kolem sebe na zem.

Máma něco zavrčela, nechala tepláky teplákama a jeli jsme se kouknout na boty. Tam to bylo rychlé. Na mě žádné neměli. Tak jsme jeli k pokladně.

Cože? To už je jako všechno? Zrovínka mě to začínalo bavit!

Naštvala mě potřetí. A abych to mámě dal patřičně najevo, začal jsem pořádně ječet. Navíc jsem si všiml, že u kasy mají nějaké dobroty, a tak jsem přidal hlasité „bonbón!“ Pak že neumím mluvit. Ha! Když něco chci, tak umím.

Máma rychle popadla lízátko – chytrá holka, ty já rád – a začala mi ho rozbalovat. Nechápu, kdo to balí. Takhle blbě, nešlo to ani s máminými nehty, ani zuby… Máma byla nervózní, škubala obalem a ten drrrržel. Rád bych jí pomohl, ale nevěděl jsem jak. Tak jsem ji alespoň povzbuzoval hodně hlasitým jekotem. A opět jsem přidal: „Bonbóóón!“

Uff, podařilo se. Teď si myslí, že mi zavřela pusu lízátkem a že budu chvíli hodný. To určitě. Obzvlášť, když jsem zjistil, že bez bot se domů nejede. Popadla mě do náruče, protože prý chodím moc pomalu – nechodím, jen si užívám života a kochám se – a vyrazila do obuvnictví.

Tam už jsem byl, tam to znám. Je to sranda. Je tam plno regálů a spousta místa. Výborně se tam běhá a hraje na schovku. Větší sranda je, když jde s námi i ségra. To nás máma nemůže pochytat, běhá za náma a my utíkáme každý jiným směrem. Ale dělal jsem, co jsem mohl, abychom si to s mámou užili i ve dvou. Zatímco mi vybírala nové sandály, které úplně nesnáším, pobíhal jsem kolem a schovával se jí. Každou chvíli mě hledala a naháněla po krámu. Třeba nic nevybere…

Máma je neoblomná. Vzala mě do náruče a hledá dál. Nechápu, proč kouká na tento regál. V tom vedlejším jsou mnohem hezčí boty. Potřebuju se na ně podívat z blízka, tak se mámě vykroutím z náruče. Pokládá mě na zem a napomíná, že nemám nikam utíkat. Vždy jo. Jdu si vybrat boty. Sám. Když jí to tak dlouho trvá.

Volám na mámu, že mám vybráno, ale nevnímá mě. Pořád kouká na ten regál, kde se mi žádné nelíbí. Hm… Co s tím? Už to mám! Všechny boty, které se mi líbily, jsem naházel na zem. A zabralo to! Máma si mě konečně všímá. K mému zklamání ale boty nedává do krabice a neodnáší, ale staví zpět do regálů. A opět se obrací k tomu „jejímu“. Co s těma sandálama pořád má?

Asi nemusím říkat, že to byla fakt fuška. Máma si zřejmě stála na vedení, protože jsem musel boty naházet na zem ještě třikrát. A zbytečně. Stejně nakonec vybrala jedny hnusný sandály, a i přes mé hlasité protesty mi je narvala na nohy. Fuj!

Jedno pozitivum to má – jeli jsme konečně domů. Ale jestli si myslí, že ty hnusný boty budu nosit, to je pěkně na omylu. Sotva jsme dorazily domů, vyběhl jsem na zahradu a vypátrat jedno zapomenuté psí hovínko v křovíčku u plotu a dupnul do něj. S ho*nem na botě mě určitě běhat nenechá!

0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *